Někdy má člověk náladu na změnu. A když už je ti padesát a máš pocit, že bys mohl světu (a ideálně taky nějakýmu klukovi) připomenout, že ještě rozhodně nepatříš do depozitu, tak si tu změnu chceš dopřát stylově. Já si řekl: vyměním auto. Ne z krize středního věku – tu jsem s přehledem přežil a bez tetování – ale protože si chci prostě udělat radost. A Lexus? Ten mi přišel jako ideální kombo elegance, komfortu a decentního „hele, tenhle chlap to má srovnaný“.

Přijel jsem autem, co mě roky věrně vozilo, ale už bylo čas posunout se dál. Nablýskaný, čistý, připravený na výměnu. Zaparkuju, vejdu do showroomu, rovnou k jednomu konkrétnímu modelu. Žádný loudání, žádný okukování jako když se člověk snaží v obchodě tvářit, že „jen kouká“. Ne. Já tam byl s jasným cílem. A plán byl jednoduchej: vybereme barvu, podepíšem papíry, já nasednu a rovnou odjedu. V hlavě jsem si už přehrával soundtrack. Něco s dramatickým vlněním smyčců a decentním beatem. Možná i bez něj, hlavně ať to hraje z kvalitního audiosystému.

Realita? Šest prodejců. Šest! Stojí, posedávají, koukají do telefonů, tváří se zaneprázdněně – jako by někde uvnitř řešili raketový start. A já? Já stojím u auta. U jednoho, konkrétního modelu. Nehýbu se. Nedělám scény. Čekám. Slušně, trpělivě, připravený rozmluvit se o výbavě, motorech i financování. A… nic. Ani „dobrý den“, ani „můžu vám nějak pomoct?“, ani „už víte, jestli hybrid nebo benzin?“ Prostě nic. Ticho. Jakoby showroom patřil Lexusu a já jsem patřil někam jinam.

Po pár minutách, kdy jsem si začal připadat spíš jako kus vybavení než zákazník, jsem to vzdal. Otočil se, nasedl zpátky do svýho auta a odjel. A jo – moje auto mě sice už trochu nudí, ale aspoň mě vidí.

Nevypadám jako typickej zákazník Lexusu. Whatever that means. Nemám sako na míru, nejsem developer s batohem plným cashflow a nejsem zvyklý si dávat meetingy v kavárnách, kde kafe stojí víc než moje pojištění. Ale říkal jsem si – naivně, jak jinak – že když přijdu, vím, co chci, mám to spočítaný a klidně si hned odvezu novej vůz… že to půjde.

No jo. Jsem prostě roztomilej idealista. Padesátiletej gay ve svým autě, co si fakt myslel, že si koupí nový, hned na první pokus. Bez přemlouvání, bez tlačení, bez tý „kámoš mi to dohodí“ hry. Zjevně jsem ale přehlídl pravidlo číslo jedna: v showroomu nejde o auta. Jde o to, jak moc připomínáš jejich představu, kdo má nárok si to auto koupit.

Takže auto si koupím. Jinde. A pokud víte o showroomu, kde se s tebou někdo baví dřív, než musíš zvednout ruku jak na základce, dejte vědět.

A jestli tam bude navíc sympatickej prodavač… No, odtamtud už třeba vážně rovnou odjedu.

Internet: místo, kde se můžeš stát kýmkoli. A to platí dvojnásob, když jsi východní scammer s datovou linkou z roku 2006 a fotkou ukradenou z Instagramu brazilskýho trenéra.
A já? Já jsem pro ně ideální cíl. Proč?
Protože jsem single, vypadám jako někdo, kdo by možná ještě věřil na lásku… a mám dost trpělivosti na to, abych si s nimi pár zpráv vyměnil, než jim začnu říkat „zlatíčko“ a ptát se, co mají dneska dobrýho k obědu – v gulagu.

A jo, samozřejmě že vím, že je to scam. Nepotřebuju varování od FBI ani maminku, abych pochopil, že když mi někdo napíše:

• „I love you you’re man my heart is beat for you“
• „my cam is broken and no whatsapp because of reasons“
• „I want visit you just need little help with ticket“
  …tak je to trochu podezřelý. Trochu jako když ti podivná existence v metru nabízí iPhone za pětikilo a tvrdí, že je to „dar osudu“.

Ale víš co? Občas si říkám – proč si nepohrát. Třeba jednou týdně. Taková malá duševní rozcvička.

Vymyslím si, že bydlím v Karlových Varech na samotě, kde není ani signál, a že mu klidně ten telefon pošlu… ale jen pokud mi pošle fotku, kde drží lžičku na hlavě. (Zatím nikdo neposlal. Zklamání.)

Jejich přání nejsou nijak zvlášť ambiciózní – žádné vily, žádné Tesly. Většinou si vystačí s „trochou“ pomoci.

Což se dá přeložit jako: něco mezi 50 a 500 eury, nejlíp v bitcoinu, nebo ve formě voucheru z Alzy.

Jako sorry, ale jestli na mě chceš udělat dojem, zkus být aspoň kreativní. Pošli haiku. Nebo meme. Něco.

Fascinuje mě, jak často tihle týpci „nemají WhatsApp“, ale naprosto bez problémů ti najdou link na stránku, kde máš vyplnit číslo karty. Kamera nefunguje, ale jejich schopnost manipulace má rozlišení 4K.

Takže moje pravidlo je jednoduché: jednou za čas si s nějakým tím „Alexem z Minsku“ klidně popovídám. Třeba i hezky. Není to špatnej trénink pro ego a slovní obratnost. Ale pokud někdo začne mluvit o tom, že „mu musím pomoct, jinak nikdy nebude moci milovat“, odpovídám:

„To je v pohodě, já jsem stejně víc typ na tragické konce.“

Znáte ten moment, kdy si konečně řeknete: „Tak jo. Otevřu se. Dám šanci novým lidem. Třeba mě láska najde.“ A ona vás fakt najde. V podobě někoho, kdo si není jistej, jestli vlastně vůbec někoho hledá. Gratulace, právě jste dorazili do seznamovacího limba – vstup volný, východ neexistuje.

Poslední dobou mám pocit, že se seznamuju s víc vnitřními zmatky než s reálnými lidmi. Je to jako kdyby randění bylo nový hobby, ale nikdo neví, jak se to vlastně hraje. A hlavně: nikdo si nepřečetl pravidla.

Profil, co křičí „Jsem tady, ale radši mě neoslovuj“

Hledám vztah. Ale jen když si budeme rozumět. A jen když to nebude vážný. Hlavně žádné drama. Hlavně žádná očekávání. Hlavně buď v pohodě. Ale ne až moc v pohodě, to je nuda. Taky buď sexy. Ale ne moc sexy, ať nemám pocit méněcennosti. Buď dominantní. Ale ať se nebojím. A napiš první, protože já nejsem zoufalec.

Jo a nepiš mi, pokud nemáš Instagram. (Protože samozřejmě, že se nejdřív zamiluju do tvýho feedu a až pak zjistím, jestli máš vůbec puls.)

Rozhovory, co vedou do nicoty

Já: „Ahoj, co hledáš?“
On: „To je těžký… nějakýho fajn kluka.“
Já: „Super. Taky. Co si třeba zajít na kafe?“
On: „Já nevím, zatím se jen rozhlížím.“
Já (v duchu): Rozhlížíš? Jako po výhodných nabídkách nebo po únikovým východu?

Typologie nerozhodnejch

1. Já jen koukám

Tenhle typ má appku otevřenou pořád. Ale odpoví jednou za tři dny a tváří se, že je tam jen kvůli počasí.

2. Mám to komplikovaný

Jasně. V překladu: „Mám kluka, ale nudím se. Možná tě chci. Možná tě chci jen jako náplast. A možná tě chci jen proto, že máš nový fotky.“

3. Chci vztah, ale jen když ty nebudeš chtít mě

Moje oblíbená disciplína. Jakmile projevíš zájem, okamžitě ztrácíš hodnotu. Je to jako být slevněnej rohlík – čerstvej, ale už neatraktivní.

Proč mě to štve (a asi i vás)

Protože ztrácíme čas. Ztrácíme nervy. A hlavně – ztrácíme víru, že existuje někdo, kdo má jasno aspoň v tom, že chce druhýho člověka, ne další emoji do konverzace.

Jako chápu, život je zmatek. Ale základní otázka „Chci někoho, nebo nechci?“ není filozofie. To je jaksi vstupní úroveň. Bez toho se prostě nejde hrát.

Takže?

Já vím, co chci. Chci kluka, co ví, co chce. Když bude mít i hezký oči, budu vděčný. Když bude mít i duši, koupím dort. Když bude chtít mě, tak možná i snídani v posteli. A hlavně: chci někoho, kdo nečeká, že mu to všechno dojde v notifikaci.

A co vy? Víte, co chcete? A víte, že to třeba můžu být právě já?

(…aneb jak jsem na iBoys hledal lásku a našel… no, jiný části)

Tak hele. Je mi padesát. Mám všechny zuby, bydlím v Praze, umím napsat celou větu (včetně čárek!) a občas si i vyžehlím košili. Řekl jsem si: „Čas na nový začátek. Najdu někoho fajn. Lásku, sdílení, smích, nohy pod stolem, dovolenou u moře. Třeba i společné účty.“

Tak jsem otevřel iBoys.

A hele ho – digitální galerie bezhlavých rytířů. Hlavy nikde. Zato penisů… tolik, že bys mohl udělat panoptikum. Všech velikostí, barev, nálad. Zbývá už jen audiokomentář: „Tady máme exemplář ze Žižkova, všimněte si lehkého zakřivení doleva.“

Já, romantický gay-dinosaurus, tam vlítnu s fotkou, kde mi je vidět obličej. V tričku. S knížkou v ruce. Jo, fakt jsem se snažil. A co z toho?

Ticho.

A nebo horší – odpověď od profilu jménem „Maskovaný“ s fotkou bicepsu a zprávou:

„Fajn, máš hezký oči. Pošleš péro?“

Romantika je mrtvá a zabila ji přední kamera mobilu.

Na iBoys totiž platí jiná pravidla: Hlava = problém. Obličej = riziko. Ale čurák? Ten patří světu. A v makro detailu, ideálně s banánem vedle pro měřítko.

Neříkám, že jsem nějaký svatý. Taky mám svá léta, chutě, fantazie. Ale furt si myslím, že na první dobrou by měl člověk vidět spíš výraz tváře než výraz… žilnatosti.

Jako jo, jsou tam i normální kluci. Jen se občas ztrácejí v přehršli profilů, kde je popis typu „diskrét, bez závazků, hledám jen přátelství“ a k tomu galerie fotek, za které by se nemusel stydět ani urolog na konferenci.

A tak si tak říkám – možná bych měl taky přepnout strategii.

• Vyfotit si koleno.
• Napsat do bio: „Hledám muže, ne komentáře k velikosti.“
• A čekat. Třeba někdo odpoví.

Ale víš co? I přes ten les bezhlavých profilů, anonymních rozkroků a otazníků místo jmen to nevzdám. Protože věřím, že někde, mezi jedním „p“ a druhým „discreet?“, se ještě najde někdo, kdo chce napsat:

„Ahoj, jak se máš?“
A fakt to myslí vážně. Ne jako předehru ke galerii svých přirození ve čtyřech ročních obdobích.

Romanticko-pozitivistický závěr?

iBoys? Spíš iGenitálie.

Ale hledám dál. A i když občas ztrácím hlavu, tu svou si zatím nechávám. Na fotce. A taky v srdci. A hele, někdy se to možná i vyplatí.

Po fakt dlouhý době jsem měl rande. Takový to opravdový – domluvený, trochu nervózní, s přípravou a reálným člověkem. Žádná aplikace, žádný smajlíky. Prostě holka, kafe, a čas.

Říkal jsem si: kavárna. To je ideální. Klidný místo, kde se dá povídat, smát, dívat se do očí. Žádný koncert, žádný řev, žádný stres. Prostě sen staršího seladona.

No… ha ha.

Sedím, přišel jsem včas, dokonce o pár minut dřív, abych vypadal zorganizovaně. To teda většinou i jsem, až na dny, kdy prostě nejsem. Vybral jsem stůl v rohu, takový ten útulný, co říká „jsem spolehlivý, ale zábavný“. Objednal jsem flat white. Cítil jsem se skoro jako člověk.

A pak se to stalo.

Dveře se otevřely. Dvě maminky, každá s dvěma dětmi. Vešly dovnitř s přirozeným sebevědomím lidí, kteří už viděli všechno – včetně zvracení do aktovky a čokolády v uších. Rozhlédly se kolem. Obsluha nasadila úsměv, který nebyl ani milý, ani přesvědčivý, spíš takový ten „ať už je po směně a já můžu na panáka“. A pak ho tam nenápadně kopnou na tajnačku za barem.

A pak to přišlo.

Rozhodně, bez váhání, s hlasem, který se nesl přes celou kavárnu:
„My se posadíme tady. A děti se posadí támhle.“

Támhle. Ke mně. K mému rande, které právě dorazilo a snažilo se usmát, ale ztuhlo v půli pohybu jako postava v divadle, kde se náhle změnil žánr z romantiky na horor.

Děti se uvelebily s nadšením, jako by se právě dostaly na festival zmrzliny.
A hned se začalo vybírat. Zmrzlina, dvacet druhů. Každý má povolené dva kopečky.

Dvacet minut. Dvacet minut. Vyjednávání, slzičky, „ale já chtěla citron a čokoládu!“, „já nechci nic zelenýho!“, „já chci to, co má ona, ale víc!“.
Obsluha se potila, my se potili, a moje kafe pomalu chladlo do teploty rozvodu.

Než jsme se stačili představit, už jsme odpovídali na otázky typu:
„A proč nemáte telefon s hrama?“
„A co je to flat white?“
„A proč jste tady?“

Byli jsme. Asi tři minuty.

Moje rande se snažilo držet dekorum, dokonce to chvíli brala jako roztomilý. Ale pak jeden z malých hostů převrhl pomerančový džus, druhý brečel, že nemá místo u okna, a třetí potřeboval „rychle na záchod, ale jakože FAKT RYCHLE“. V tu chvíli to vzdala. A já taky.

Rozloučili jsme se v přátelském duchu. Řekli jsme si, že to třeba někdy zopakujeme. V jiné kavárně. V jiném městě. Možná i státě. Možná v klášteře. Asi už nenapíšu. A ani on nevypadal, že by se chystal napsat.

A ty dvě maminky? Usmívaly se, srkaly cappuccino a vypadaly, že mají nejlepší den za poslední měsíc.

(aneb jak jsem málem zemřel na absťák po másle)

Začněme od začátku – jsem mlsný. Ne nějak jemně, noblesně, jako že si občas dám čtvereček hořké čokolády a zapíšu si to do deníčku. Ne. Já mám rád jídlo. Teplé, sladké, máslové, ideálně všechno najednou. A když už snídám, tak ať to stojí za to. Třeba ovesná kaše – jo, zní to zdravě, ale jen pokud si do toho nasypu cukr, přihodím máslo a celé to má chuť jako dezert z babiččiny kuchyně.

Obdivuju lidi, co si dají jen vločky zalitý horkou vodou a tvrdí, že jim to chutná. Tihle lidé buď lžou, nebo mají v puse senzorickou výchylku. Protože jestli je můj výběr snídaně mezi „vločky z vody“ a „nasypat si mouku do pusy a zapít ji vodou z vaření brambor“, tak sorry, ale vybírám si variantu číslo tři: čtyři lžičky cukru, hrudka másla, a ideálně nějaký ovocný džem navrch.

Abych nešel do toho naslepo, rozhodl jsem se, že si najdu nějaké moderní trendy v dietění. Chtěl jsem být „in“, víš jak. Tak jsem zadal do vyhledávače něco jako „nejlepší dieta 2025“. Čekal jsem, že najdu nějaký zázračný směr typu: jez co chceš, zhubneš, a ještě ti naroste břišák jako Chrisovi Hemsworthovi.

No, nenašel jsem. Fakt nic.

Všechny ty diety mají něco společného – nemáš u nich jíst nic, co má chuť.
Luštěniny? Jasně, ty beru. Mám je rád. Ale ty ostatní rady typu nahraď si pečivo listovým salátem mě přivádějí k otázce, co ti lidi jedli v dětství. Polystyren?

Řekl jsem si ale – OK, nebudu jenom měnit jídelníček, budu se hejbat. A tak jsem si stanovil cíl: každý den ujít aspoň 15 000 kroků. A když dám přes 20 000, tak jsem král. Král schodů, ulic a obcházení cukráren velkým obloukem.

A abych to měl komplet, snažím se omezit pokušení. Žádné noční výpravy k lednici, žádné „jedna sušenka neuškodí“. Jedu v režimu „nezáživné chuti“ – takové to, kdy si dáš jídlo a máš pocit, že by sis radši vyčistil zuby, aspoň by to mělo větší šmrnc.

A teď přijde to nejlepší: kamarád, co se rád zhulí a pak vyluxuje ledničku jako Pac-Man s munchies, mi poradil geniální trik. On si pořídil takzvané „šidítko“ – aby prý neměl chuť na sladký. A víš co to je? Rukola bonbony.

Jo. Rukola. Bonbony. Dvě slova, co by se neměla v jednom životě potkat, natož v jednom pytlíku.

Ale prý to pomáhá. Prej to „navodí iluzi“, že něco žvýkáš a trochu tě to přejde. Iluzi. Rukola bonbon ti navodí iluzi, že žiješ. Že jsi stále součástí tohoto světa, i když z něj pomalu mizí všechny radosti.

Takže teď mám doma taky pytel těchhle zelených žvýkacích absurdností. A vždycky když mám chuť na čokoládu, dám si rukola bonbon. Po dvou kusech mě přejde chuť úplně na všechno, včetně života, vztahů a plánů do budoucna.

Ale budu zase průhledný.

aneb jak přežít ve světě, kde se mládí měří v absenci vrásek a rychlost v reakcích na “sup?”

Milý deníčku…

…dnes jsem zabloudil do digitálního Mordoru. V jednu chvíli jsem si jen chtěl dát skleničku vína a projít starý playlisty. O dvě hodiny později jsem měl v mobilu aplikaci, kde je víc svalů než slov, víc zkratek než v účetnictví a víc pasivní agrese než na rodinné oslavě.

Ano. Grindr.

A protože nechci, aby sis tímhle šílenstvím musel projít taky naslepo, tady je můj osobně cynický a životem ošlehaný průvodce.

---

1. Jak jsem se tam ocitl

Začíná to nenápadně. Dáš si skleničku vína. Možná dvě. Sedíš doma, prázdno v bytě, ticho v mobilu. Instagram ti nabízí reklamy na probiotika, zatímco TikTok už vzdal snahu tě pochopit. A pak tě to napadne – co kdybych… no, jen tak z legrace… zkusil ten Grindr?

Ne že bych nevěděl, co to je. Nejsem úplně mimo. Ale zatímco dřív to byl jen žlutý symbol hříchu, kterému jsem se vyhýbal jako vlašáku z večerky, teď najednou působil jako brána do světa, kde se ještě něco děje. Kde se žije. A tak si ho stáhneš. Přihlásíš se. A ocitneš se v realitě, kde je “věk jen číslo”, pokud to číslo nezačíná čtyřkou. A když jo, tak bys měl alespoň mít abs. Nebo jachtu. Anebo obojí.

---

2. První otevření: vítej v pekle akronymů

Zmáčkneš tu ikonku. Žlutý svítí jak varování. A pak – nával. Fotky. Torza. Klouby, které ještě nepraskají. Profily, které neříkají skoro nic – a zároveň všechno.

A ty zkratky.
– NPNC – což neznamená, že ten člověk je z New Yorku, maximálně je z New Yorkeru, protože má rád komiksy a necitlivě odmítá city.
– UB2 – ty máš chuť říct, že radši UB40.
– DL, TTM, NSA, DDF, GGG, TOP4TOP, TPR, HR 4 HR – chvíli si připadáš jak při rozluštění nápisu z Rosettské desky.

A “host?” už se ani neptá – rovnou se očekává, že ano, protože jinak proč tam jsi, že jo?

Tvoje generace dělala věci jinak. Chodilo se ven. Psaly se zprávy jako „Ahoj, jak se máš?“. Dneska jsi ve světě, kde i smajlík působí jako slabost a odpověď delší než dvě slova je podezřelá.

---

3. Profil: výstavka ega, mládí a photoshopu

Tak fajn, jdeme na to. Co tam o sobě napsat? “Normální chlap, 50 let, rád kafe a procházky”? Haha. V tom moři dvacátníků, co si fotí bicepsy na zrcadle a do popisu dávají “no pic no chat”, zníš spíš jako někdo, kdo hledá čtenářský kroužek než postel.

Zkoušíš být upřímný – reakce žádná.
Zkoušíš být tajemný – reakce “pic?”.
Zkoušíš být vtipný – reakce “block”.
Nakonec skončíš u: decentní fotka, věk zamlčíš, do popisu něco jako “jen si píšu” nebo “uvidíme”. A doufáš, že někoho zaujmeš osobností, i když tady se osobnosti nepočítají – jen vzdálenost a počet zářezů na posteli.

---

4. Rozhovory? Spíš rychlovky.

Tady se nikdo nebaví. Tady se jedná.
– “Sup?”
– “Host?”
– “Stats?”
– “D?”

Odpovědi typu “ahoj” nebo “jak se vede” tě katapultují rovnou do Friendzone, což je na Grindru horší než ban.

A když už se někdo rozepíše, většinou je to pasivně agresivní tiráda o tom, že “nehledá starší”, “jen maskulinní”, “žádné drama” a “v případě zájmu fotku hned”. Jo, a taky nesmíš “smrdět jako táta”. Což tě nutí zamyslet se, jestli si máš dát místo deodorantu parfémy pro teenagery.

Celý ten “chat” připomíná nákup na rohlíku.cz. Vybereš, klikneš, odešleš, spotřebuješ. Emoce se nedoporučují.

---

5. Zážitky, které tě překvapí (ne nutně příjemně)

Jednou ti napíše kluk, co má v popisku “no daddies”, ale jakmile mu pošleš fotku, reaguje: “Ah, daddy 😏”.
Ty si na chvíli připadáš sexy. Ale jen do té doby, než pochopíš, že to znamená: “Zveš? Platíš? Řídíš?”

Daddy totiž není sexy chlap v letech. Daddy je bankomat s autem. A pokud nemáš ani jedno, nejsi daddy, ale dusty.

Nebo když tě někdo označí za “cute mature” – chvíli tě to potěší, než si uvědomíš, že to je totéž jako “dobře vypadající pamětník”.

A pak jsou tu ty schůzky, co vlastně nejsou schůzky. Jsou to teleportace do bytu, kde se neříká ani “čau”. Prostě udělej, co máš, a běž. U dveří ti neřeknou “na shledanou”, ale spíš “někdy zas”.

---

6. Co si z toho odnáším

Tak za prvé – žiju.
Sice ne tak, jak bych si to představoval ve dvaceti, ale pořád dýchám, zvládnu napsat „sup?“ bez autokorekce a chápu, co znamená “NSA” (i když bych si občas radši pustil detektivku s touto zkratkou v názvu).

Zadruhé – nezemřel jsem na stud. Ano, stáhnout si Grindr po padesátce je trochu jako jít na maturitní večírek třicet let po škole a doufat, že tě někdo pozve na parket. Ale překvapivě – někdy tě fakt někdo pozve. Možná jen proto, že jsi blízko a máš doma víno, ale to se nepočítá.

A zatřetí – možná jsem si tam nikoho nenašel. Ale získal jsem spoustu cenných zkušeností:
– Naučil jsem se reagovat na “d?” bez paniky.
– Už vím, že “discreet” neznamená, že někdo umí šeptat.
– A především – poznal jsem, že ve světě, kde se všechno točí kolem mládí, je moje největší výhoda to, že už si s ničím nemusím hrát. (Kromě hranic, samozřejmě.)

Takže jo. Grindr je divnej. Je to digitální tržiště, kde se místo jablek nabízejí pozice. Ale když to vezmu kolem a kolem – bylo to zábavný. A aspoň jsem měl o čem psát blog.

A to se počítá.

Seznamky – svět nekonečného swipování, rychlých zpráv a ještě rychlejších rozčarování. Každý, kdo tam někdy zabloudil, už se asi setkal s těmi typickými profily: tajemný cizinec s fotkou jak z katalogu, svalnatý voják na misi, nebo uhlazený podnikatel, který „hledá toho pravého“. Vítěz? Tvůj bankovní účet!

Tinder doprava, doleva – až se pletou strany

Už ani nevíme, co vlastně hledáme. Swipujeme doprava, když se nám někdo líbí, a doleva, když ne – ale když to děláme dost dlouho, začnou se nám plést strany a vlastně ani nepoznáme, koho chceme. Online seznamky z nás udělaly generaci vybíravých, nerozhodných a věčně nenasycených. Co kdyžby za tím dalším swipem byl někdo ještě lepší? Nebo aspoň někdo, kdo po prvních dvou zprávách neposílá fotku, která by měla být označená jako nevhodný obsah?

Grindr: instantní láska bez iluzí

Tam, kde Tinder ještě aspoň hraje na romantiku (nebo její levnou imitaci), jde Grindr přímo na věc. Rychlá akce, žádné dlouhé čekání, žádné zdržování. Chceš? Nechceš? Hotovo. Neříkám, že to je špatně – ale kde je prostor pro flirt, napětí, očekávání? Vypadá to, že seznamky nám ze vztahů udělaly fast food. A upřímně, často spíš drive-thru než restauraci s obsluhou.

Fake profily vládnou seznamkám

Tohle už není ani otázka – tohle je fakt. Umělá inteligence vygeneruje fotku, napíše popis a bum, nový král podvodníků je na světě. Nejhorší je, že někdy jsou ty profily až podezřele přesvědčivé. A pak to přijde…

„Líbíš se mi. Pošli mi peníze.“

Tohle je klasika. Napíše někdo, kdo vypadá jako fitness model nebo úspěšný investor s fotkami z Dubaje. Začne se tvářit, že si s tebou vytváří vztah – a pak, po několika dnech nebo týdnech nekonečných zpráv o osudové lásce, to přijde. Potřebuje peníze. Letenka za tebou, zlomená kreditka, podnikání v problémech… A když neposláš? Výhružky, slzy, drama. Těch historek už mám celou sbírku.

Co je vlastně cílem seznamovacích appek?

Mají nám pomoct najít lásku, nebo nás udržet ve věčném hledání? Jsou to algoritmy, které nás spojují s těmi nejlepšími možnostmi, nebo spíš stroje na nekonečnou samotu, kde věčně věříme, že ten další profil už bude „ten pravý“?

Možná jsme si jen zvykli, že všechno máme ihned. Jídlo, filmy, oblečení – tak proč ne vztahy? Jenže láska se nedá uspěchat, algoritmizovat a učinit z ní trh. Nebo snad ano?

Už jsem si zvykl, že když mi někdo napíše, že mi to sluší, většinou se z toho vyklube podvodník z druhého konce planety, který chce vytáhnout nejméně osobní údaje a nejlépe ještě nějaký ten přístup k účtu v bance. Ale na mě si nepřijdou!

Proto, když mi najednou napsal teenager, že mi to sluší – a ukázalo se, že to není fake – tak jsem popravdě vůbec nevěděl, co mám dělat. Vlastně se mi nechtělo dělat nic. Ale mládí umí být urputné, vytrvalé a hlavně má nekonečné množství času a energie na to, aby tělo v krizi středního věku přesvědčilo, že to přece zvládne.

Takže pokud se někdy rozhodnete randit s teenagerem, připravte se na pár nevyhnutelných momentů:

1. Noční život začíná ve chvíli, kdy ten tvůj končí

• V půl třetí ráno přijde SMS: „Nespíš?“
• Ve 2:45 přijde další SMS: „Proč neodpovídáš?“
• V sedm ráno, když se ti podaří konečně odpovědět: „Spal jsem…“, přijde odpověď až ve čtyři odpoledne: „Právě vstávám.“
• A tady už je jasné, že tenhle vztah bude fungovat maximálně v časovém pásmu New York–Sydney, rozhodně ne v realitě střední Evropy.

2. Sejít se v osm večer je jen orientační návrh

Může to znamenat 18:15, stejně jako 22:50. Nebo i úterý. A pokud si dovolíš zeptat se, zda tedy platí původní plán, dostane se ti nechápavého pohledu a věty: „Ty jsi strašně upjatý, neřeš tolik čas.“

3. Gramatika je pro boomery

Pokud jsi měl pocit, že čeština má jasná pravidla, tak věř, že teenager ti je rychle vyvrátí. Můžeš se sice snažit dešifrovat zprávy jako „Hej aww uwu todle bylo cute xd“, ale pravděpodobně se jen smutně podíváš na svůj telefon a zavzpomínáš na časy, kdy věty měly podmět a přísudek.

4. Angličtina? Ano, ale trochu jinak

Teenageři sice ovládají angličtinu bravurně, ale bohužel v podobě, kterou zatím žádná učebnice neuznala za oficiální jazykovou mutaci. Takže i když se domníváš, že rozumíš anglicky, rychle zjistíš, že „that slaps fr“ není popis domácího násilí, ale pochvala.

5. iPhone je všechno a je v něm všechno

Není to telefon. Je to život. A pokud náhodou nevlastníš iPhone a pošleš zprávu z Androidu, připrav se na hluboké zklamání v jejich očích: „Fakt nemáš iPhone? Hmm… no tak nic.“

Je v něm úplně všechno – kontakty, škola, vztahy, nálady, vzpomínky, a hlavně nekonečné množství aplikací, které slouží k sociálním interakcím.

A zatímco ty možná znáš Facebook, Instagram a TikTok, oni paralelně existují na dalších pěti platformách, jejichž názvy ti nic neříkají. Když se jich zeptáš, kde se vlastně baví s kamarády, jen protočí oči a řeknou něco jako: „Ty to fakt neznáš? Lol.“

6. Alkohol se nekupuje podle kvality, ale podle objemu

Pokud si myslíš, že mladí dnes popíjejí sofistikovaně prosecco nebo si dají jeden aperol a jdou domů, jsi na omylu. Hlavní kritérium výběru je, kolik toho dostaneš za co nejméně peněz.

7. Každá konverzace začíná „lol“ a končí „xd“

Někde mezi tím si možná vyměníte pár vět, ale připrav se na fakt, že jakmile přestanou padat „lmao“, „skrrt“ a „bruh“, znamená to, že se něco děje. A pravděpodobně jsi v něčem selhal.

8. Hodnoty boomera a teenagera se moc neprotínají

Jasně, oba máte rádi hudbu, jenže… tvoje oblíbené kapely jsou pro ně „old school“ a možná už dávno po smrti. A pokud náhodou zmíníš, že sis kupoval CDčka, připrav se na záchvat smíchu a dotaz: „Proč by si někdo kupoval hudbu?“

A co ten pozitivní závěr?

Randit s teenagerem je zážitek. Je to hodně turbulentní příběh, kdy je to chvilku něco jako Thelma s Luisou, aby to za chvíli byla hra na vlka s beránkem.

Není to jen generační propast, je to celý vesmírný skok. Ale pokud jsi ochoten (a schopen) obětovat spánek, logiku a gramatiku, může to být… no, minimálně nezapomenutelné. 😅

Trochu se mi otočil svět naruby, když jsem all of the sudden znova sám.

Ne že bych to nečekal, ale stejně – najednou je tu moc prostoru, moc času a hlavně moc ticha. A ticho je svině. Nenápadné, ale agresivní. Napřed se tváří jako klid, ale pak si všimnete, že na vás vlastně řve. Když jste najednou sám v bytě, kde dřív byli dva, zjistíte, že ticho není prázdno – je to prostor plný ozvěn. Věty, které už nikdo neřekne. Kroky, které už nikdo neudělá. A tak hledáte, jak to zaplnit.

Někdo to řeší sportem, někdo si najde novou známost, někdo uteče do práce. A já? Já jsem šel postupně. Napřed jsem se stal fanatickým minimalistou, pak jsem se pokoušel vykuřovat démony vonnými svíčkami, následovala fáze totálního chaosu… a teď, teď jsem Martha Stuart. Peču jak o život a začínám podezírat sám sebe, že ten chleba možná kynout nepotřebuje – to já se snažím nějak dokynout život.

Období Marie Kondo. To byla první fáze. Vyhodit všechno, co nevyvolává radost. Hlavně ať je pořádek, žádné zbytečnosti, ať se byt pročistí a energie zase proudí.

Zimní bunda ve mně nebudila lásku, soucit, ba ani špetku euforie. Tak letěla z domu. Jak by se mi kurva v prosinci hodila. A tak jsem si místo ní oblíkl tři svetry a při čekání na tramvaj jsem si zopakoval dějiny Napoleonova tažení do Ruska – konkrétně tu část o omrzlinách. Děda říkal, že frajeřina zebe a měl… recht.

Období vonných svíček a esenciálních olejů. Nastoupilo plynule po období vyhazování věcí, když jsem si řekl, že teď, když mám doma čistý prostor, bych ho měl harmonizovat. Takže svíčky. Hodně svíček. Každý večer jsem zapaloval vanilkovou, protože měla vonět útulně, levandulovou, protože měla zklidnit mysl, a ještě eukalyptovou, protože jsem někde četl, že čistí vzduch a energii.

Výsledkem bylo, že můj byt voněl jako mix parfumerie a nemocnice, a já se po týdnu budil se svíravým pocitem v krku, protože jsem si vytvořil vlastní plynovou komoru. Není nad nemocniční vůni lyzolu.

Období letargie. V jednu chvíli už jsem neměl co vyhazovat ani zapalovat, a tak jsem se prostě přestal snažit. Sledoval jsem pořady o úklidu a vaření, zatímco kolem mě rostl bordel jak v zázemí cirkusu. Byl jsem fascinovaný lidmi, kteří dokážou během pěti minut nakrájet zeleninu na dokonale stejné kostičky, s úsměvem se otočit na kameru a říct: „A teď necháme chléb krásně nakynout, což bude trvat asi hodinku.“

Objevila se Martha Stuart

Líbí se mi, jak to mají v mističkách. Všechno předem nakrájené, přesně odměřené, čisté. Žádný chaos, žádné spontánní „sakra, došel mi prášek do pečiva“ uprostřed receptu. Jenom precizní pořádek. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím taky.

A tak jsem začal péct. Nejprve chleba. Hlavní zjištění je, že už chápu, proč ženy až do 19. století nechodily do práce. Neměly prostě čas. Je to projekt na dva dny. Další zjištění je, že těsto na chleba je nejlepší lepidlo, co jsem zatím viděl. Všeho se pevně drží, myčka si s ním neporadí.

Poslední zjištění je, že měřit to přesně na váze nemá cenu, protože když jsem viděl potom na videu ty ženy, co to pekly a házely to tam od oka a výsledek měly lepší než já, tak jsem se na to mohl taky vyprdnout.

Když se člověk pustí do pečení, měl by mít plán, co s tím pak bude dělat. Chleba není jídlo. Chleba je závazek. Chleba je životní styl. Jakmile začnete, jste otrok. Protože kvásek nesmí chcípnout. Jakmile ho jednou máte, pekárenská manufaktura už se nezastaví.

Já vlastně chleba skoro nejím. Teď mám mrazák plný bochníků a peču dál, protože co když se kvásek urazí a umře?

A rezultát? Už se těším na svoje další období. Snad bude klidnější.