Někdy má člověk náladu na změnu. A když už je ti padesát a máš pocit, že bys mohl světu (a ideálně taky nějakýmu klukovi) připomenout, že ještě rozhodně nepatříš do depozitu, tak si tu změnu chceš dopřát stylově. Já si řekl: vyměním auto. Ne z krize středního věku – tu jsem s přehledem přežil a bez tetování – ale protože si chci prostě udělat radost. A Lexus? Ten mi přišel jako ideální kombo elegance, komfortu a decentního „hele, tenhle chlap to má srovnaný“.
Přijel jsem autem, co mě roky věrně vozilo, ale už bylo čas posunout se dál. Nablýskaný, čistý, připravený na výměnu. Zaparkuju, vejdu do showroomu, rovnou k jednomu konkrétnímu modelu. Žádný loudání, žádný okukování jako když se člověk snaží v obchodě tvářit, že „jen kouká“. Ne. Já tam byl s jasným cílem. A plán byl jednoduchej: vybereme barvu, podepíšem papíry, já nasednu a rovnou odjedu. V hlavě jsem si už přehrával soundtrack. Něco s dramatickým vlněním smyčců a decentním beatem. Možná i bez něj, hlavně ať to hraje z kvalitního audiosystému.
Realita? Šest prodejců. Šest! Stojí, posedávají, koukají do telefonů, tváří se zaneprázdněně – jako by někde uvnitř řešili raketový start. A já? Já stojím u auta. U jednoho, konkrétního modelu. Nehýbu se. Nedělám scény. Čekám. Slušně, trpělivě, připravený rozmluvit se o výbavě, motorech i financování. A… nic. Ani „dobrý den“, ani „můžu vám nějak pomoct?“, ani „už víte, jestli hybrid nebo benzin?“ Prostě nic. Ticho. Jakoby showroom patřil Lexusu a já jsem patřil někam jinam.
Po pár minutách, kdy jsem si začal připadat spíš jako kus vybavení než zákazník, jsem to vzdal. Otočil se, nasedl zpátky do svýho auta a odjel. A jo – moje auto mě sice už trochu nudí, ale aspoň mě vidí.
Nevypadám jako typickej zákazník Lexusu. Whatever that means. Nemám sako na míru, nejsem developer s batohem plným cashflow a nejsem zvyklý si dávat meetingy v kavárnách, kde kafe stojí víc než moje pojištění. Ale říkal jsem si – naivně, jak jinak – že když přijdu, vím, co chci, mám to spočítaný a klidně si hned odvezu novej vůz… že to půjde.
No jo. Jsem prostě roztomilej idealista. Padesátiletej gay ve svým autě, co si fakt myslel, že si koupí nový, hned na první pokus. Bez přemlouvání, bez tlačení, bez tý „kámoš mi to dohodí“ hry. Zjevně jsem ale přehlídl pravidlo číslo jedna: v showroomu nejde o auta. Jde o to, jak moc připomínáš jejich představu, kdo má nárok si to auto koupit.
Takže auto si koupím. Jinde. A pokud víte o showroomu, kde se s tebou někdo baví dřív, než musíš zvednout ruku jak na základce, dejte vědět.
A jestli tam bude navíc sympatickej prodavač… No, odtamtud už třeba vážně rovnou odjedu.
