(…aneb jak jsem na iBoys hledal lásku a našel… no, jiný části)
Tak hele. Je mi padesát. Mám všechny zuby, bydlím v Praze, umím napsat celou větu (včetně čárek!) a občas si i vyžehlím košili. Řekl jsem si: „Čas na nový začátek. Najdu někoho fajn. Lásku, sdílení, smích, nohy pod stolem, dovolenou u moře. Třeba i společné účty.“
Tak jsem otevřel iBoys.
A hele ho – digitální galerie bezhlavých rytířů. Hlavy nikde. Zato penisů… tolik, že bys mohl udělat panoptikum. Všech velikostí, barev, nálad. Zbývá už jen audiokomentář: „Tady máme exemplář ze Žižkova, všimněte si lehkého zakřivení doleva.“
Já, romantický gay-dinosaurus, tam vlítnu s fotkou, kde mi je vidět obličej. V tričku. S knížkou v ruce. Jo, fakt jsem se snažil. A co z toho?
Ticho.
A nebo horší – odpověď od profilu jménem „Maskovaný“ s fotkou bicepsu a zprávou:
„Fajn, máš hezký oči. Pošleš péro?“
Romantika je mrtvá a zabila ji přední kamera mobilu.
Na iBoys totiž platí jiná pravidla: Hlava = problém. Obličej = riziko. Ale čurák? Ten patří světu. A v makro detailu, ideálně s banánem vedle pro měřítko.
Neříkám, že jsem nějaký svatý. Taky mám svá léta, chutě, fantazie. Ale furt si myslím, že na první dobrou by měl člověk vidět spíš výraz tváře než výraz… žilnatosti.
Jako jo, jsou tam i normální kluci. Jen se občas ztrácejí v přehršli profilů, kde je popis typu „diskrét, bez závazků, hledám jen přátelství“ a k tomu galerie fotek, za které by se nemusel stydět ani urolog na konferenci.
A tak si tak říkám – možná bych měl taky přepnout strategii.
- Vyfotit si koleno.
- Napsat do bio: „Hledám muže, ne komentáře k velikosti.“
- A čekat. Třeba někdo odpoví.
Ale víš co? I přes ten les bezhlavých profilů, anonymních rozkroků a otazníků místo jmen to nevzdám. Protože věřím, že někde, mezi jedním „p“ a druhým „discreet?“, se ještě najde někdo, kdo chce napsat:
„Ahoj, jak se máš?“
A fakt to myslí vážně. Ne jako předehru ke galerii svých přirození ve čtyřech ročních obdobích.
Romanticko-pozitivistický závěr?
iBoys? Spíš iGenitálie.
Ale hledám dál. A i když občas ztrácím hlavu, tu svou si zatím nechávám. Na fotce. A taky v srdci. A hele, někdy se to možná i vyplatí.