Po fakt dlouhý době jsem měl rande. Takový to opravdový – domluvený, trochu nervózní, s přípravou a reálným člověkem. Žádná aplikace, žádný smajlíky. Prostě holka, kafe, a čas.
Říkal jsem si: kavárna. To je ideální. Klidný místo, kde se dá povídat, smát, dívat se do očí. Žádný koncert, žádný řev, žádný stres. Prostě sen staršího seladona.
No… ha ha.
Sedím, přišel jsem včas, dokonce o pár minut dřív, abych vypadal zorganizovaně. To teda většinou i jsem, až na dny, kdy prostě nejsem. Vybral jsem stůl v rohu, takový ten útulný, co říká „jsem spolehlivý, ale zábavný“. Objednal jsem flat white. Cítil jsem se skoro jako člověk.
A pak se to stalo.
Dveře se otevřely. Dvě maminky, každá s dvěma dětmi. Vešly dovnitř s přirozeným sebevědomím lidí, kteří už viděli všechno – včetně zvracení do aktovky a čokolády v uších. Rozhlédly se kolem. Obsluha nasadila úsměv, který nebyl ani milý, ani přesvědčivý, spíš takový ten „ať už je po směně a já můžu na panáka“. A pak ho tam nenápadně kopnou na tajnačku za barem.
A pak to přišlo.
Rozhodně, bez váhání, s hlasem, který se nesl přes celou kavárnu:
„My se posadíme tady. A děti se posadí támhle.“
Támhle. Ke mně. K mému rande, které právě dorazilo a snažilo se usmát, ale ztuhlo v půli pohybu jako postava v divadle, kde se náhle změnil žánr z romantiky na horor.
Děti se uvelebily s nadšením, jako by se právě dostaly na festival zmrzliny.
A hned se začalo vybírat. Zmrzlina, dvacet druhů. Každý má povolené dva kopečky.
Dvacet minut. Dvacet minut. Vyjednávání, slzičky, „ale já chtěla citron a čokoládu!“, „já nechci nic zelenýho!“, „já chci to, co má ona, ale víc!“.
Obsluha se potila, my se potili, a moje kafe pomalu chladlo do teploty rozvodu.
Než jsme se stačili představit, už jsme odpovídali na otázky typu:
„A proč nemáte telefon s hrama?“
„A co je to flat white?“
„A proč jste tady?“
Byli jsme. Asi tři minuty.
Moje rande se snažilo držet dekorum, dokonce to chvíli brala jako roztomilý. Ale pak jeden z malých hostů převrhl pomerančový džus, druhý brečel, že nemá místo u okna, a třetí potřeboval „rychle na záchod, ale jakože FAKT RYCHLE“. V tu chvíli to vzdala. A já taky.
Rozloučili jsme se v přátelském duchu. Řekli jsme si, že to třeba někdy zopakujeme. V jiné kavárně. V jiném městě. Možná i státě. Možná v klášteře. Asi už nenapíšu. A ani on nevypadal, že by se chystal napsat.
A ty dvě maminky? Usmívaly se, srkaly cappuccino a vypadaly, že mají nejlepší den za poslední měsíc.