(aneb jak jsem málem zemřel na absťák po másle)
Začněme od začátku – jsem mlsný. Ne nějak jemně, noblesně, jako že si občas dám čtvereček hořké čokolády a zapíšu si to do deníčku. Ne. Já mám rád jídlo. Teplé, sladké, máslové, ideálně všechno najednou. A když už snídám, tak ať to stojí za to. Třeba ovesná kaše – jo, zní to zdravě, ale jen pokud si do toho nasypu cukr, přihodím máslo a celé to má chuť jako dezert z babiččiny kuchyně.
Obdivuju lidi, co si dají jen vločky zalitý horkou vodou a tvrdí, že jim to chutná. Tihle lidé buď lžou, nebo mají v puse senzorickou výchylku. Protože jestli je můj výběr snídaně mezi „vločky z vody“ a „nasypat si mouku do pusy a zapít ji vodou z vaření brambor“, tak sorry, ale vybírám si variantu číslo tři: čtyři lžičky cukru, hrudka másla, a ideálně nějaký ovocný džem navrch.
Abych nešel do toho naslepo, rozhodl jsem se, že si najdu nějaké moderní trendy v dietění. Chtěl jsem být „in“, víš jak. Tak jsem zadal do vyhledávače něco jako „nejlepší dieta 2025“. Čekal jsem, že najdu nějaký zázračný směr typu: jez co chceš, zhubneš, a ještě ti naroste břišák jako Chrisovi Hemsworthovi.
No, nenašel jsem. Fakt nic.
Všechny ty diety mají něco společného – nemáš u nich jíst nic, co má chuť.
Luštěniny? Jasně, ty beru. Mám je rád. Ale ty ostatní rady typu nahraď si pečivo listovým salátem mě přivádějí k otázce, co ti lidi jedli v dětství. Polystyren?
Řekl jsem si ale – OK, nebudu jenom měnit jídelníček, budu se hejbat. A tak jsem si stanovil cíl: každý den ujít aspoň 15 000 kroků. A když dám přes 20 000, tak jsem král. Král schodů, ulic a obcházení cukráren velkým obloukem.
A abych to měl komplet, snažím se omezit pokušení. Žádné noční výpravy k lednici, žádné „jedna sušenka neuškodí“. Jedu v režimu „nezáživné chuti“ – takové to, kdy si dáš jídlo a máš pocit, že by sis radši vyčistil zuby, aspoň by to mělo větší šmrnc.
A teď přijde to nejlepší: kamarád, co se rád zhulí a pak vyluxuje ledničku jako Pac-Man s munchies, mi poradil geniální trik. On si pořídil takzvané „šidítko“ – aby prý neměl chuť na sladký. A víš co to je? Rukola bonbony.
Jo. Rukola. Bonbony. Dvě slova, co by se neměla v jednom životě potkat, natož v jednom pytlíku.
Ale prý to pomáhá. Prej to „navodí iluzi“, že něco žvýkáš a trochu tě to přejde. Iluzi. Rukola bonbon ti navodí iluzi, že žiješ. Že jsi stále součástí tohoto světa, i když z něj pomalu mizí všechny radosti.
Takže teď mám doma taky pytel těchhle zelených žvýkacích absurdností. A vždycky když mám chuť na čokoládu, dám si rukola bonbon. Po dvou kusech mě přejde chuť úplně na všechno, včetně života, vztahů a plánů do budoucna.
Ale budu zase průhledný.