Internet: místo, kde se můžeš stát kýmkoli. A to platí dvojnásob, když jsi východní scammer s datovou linkou z roku 2006 a fotkou ukradenou z Instagramu brazilskýho trenéra.
A já? Já jsem pro ně ideální cíl. Proč?
Protože jsem single, vypadám jako někdo, kdo by možná ještě věřil na lásku… a mám dost trpělivosti na to, abych si s nimi pár zpráv vyměnil, než jim začnu říkat „zlatíčko“ a ptát se, co mají dneska dobrýho k obědu – v gulagu.
A jo, samozřejmě že vím, že je to scam. Nepotřebuju varování od FBI ani maminku, abych pochopil, že když mi někdo napíše:
- „I love you you’re man my heart is beat for you“
- „my cam is broken and no whatsapp because of reasons“
- „I want visit you just need little help with ticket“
…tak je to trochu podezřelý. Trochu jako když ti podivná existence v metru nabízí iPhone za pětikilo a tvrdí, že je to „dar osudu“.
Ale víš co? Občas si říkám – proč si nepohrát. Třeba jednou týdně. Taková malá duševní rozcvička.
Vymyslím si, že bydlím v Karlových Varech na samotě, kde není ani signál, a že mu klidně ten telefon pošlu… ale jen pokud mi pošle fotku, kde drží lžičku na hlavě. (Zatím nikdo neposlal. Zklamání.)
Jejich přání nejsou nijak zvlášť ambiciózní – žádné vily, žádné Tesly. Většinou si vystačí s „trochou“ pomoci.
Což se dá přeložit jako: něco mezi 50 a 500 eury, nejlíp v bitcoinu, nebo ve formě voucheru z Alzy.
Jako sorry, ale jestli na mě chceš udělat dojem, zkus být aspoň kreativní. Pošli haiku. Nebo meme. Něco.
Fascinuje mě, jak často tihle týpci „nemají WhatsApp“, ale naprosto bez problémů ti najdou link na stránku, kde máš vyplnit číslo karty. Kamera nefunguje, ale jejich schopnost manipulace má rozlišení 4K.
Takže moje pravidlo je jednoduché: jednou za čas si s nějakým tím „Alexem z Minsku“ klidně popovídám. Třeba i hezky. Není to špatnej trénink pro ego a slovní obratnost. Ale pokud někdo začne mluvit o tom, že „mu musím pomoct, jinak nikdy nebude moci milovat“, odpovídám:
„To je v pohodě, já jsem stejně víc typ na tragické konce.“
