Znáte ten moment, kdy si konečně řeknete: „Tak jo. Otevřu se. Dám šanci novým lidem. Třeba mě láska najde.“ A ona vás fakt najde. V podobě někoho, kdo si není jistej, jestli vlastně vůbec někoho hledá. Gratulace, právě jste dorazili do seznamovacího limba – vstup volný, východ neexistuje.
Poslední dobou mám pocit, že se seznamuju s víc vnitřními zmatky než s reálnými lidmi. Je to jako kdyby randění bylo nový hobby, ale nikdo neví, jak se to vlastně hraje. A hlavně: nikdo si nepřečetl pravidla.
Profil, co křičí „Jsem tady, ale radši mě neoslovuj“
Hledám vztah. Ale jen když si budeme rozumět. A jen když to nebude vážný. Hlavně žádné drama. Hlavně žádná očekávání. Hlavně buď v pohodě. Ale ne až moc v pohodě, to je nuda. Taky buď sexy. Ale ne moc sexy, ať nemám pocit méněcennosti. Buď dominantní. Ale ať se nebojím. A napiš první, protože já nejsem zoufalec.
Jo a nepiš mi, pokud nemáš Instagram. (Protože samozřejmě, že se nejdřív zamiluju do tvýho feedu a až pak zjistím, jestli máš vůbec puls.)
Rozhovory, co vedou do nicoty
Já: „Ahoj, co hledáš?“
On: „To je těžký… nějakýho fajn kluka.“
Já: „Super. Taky. Co si třeba zajít na kafe?“
On: „Já nevím, zatím se jen rozhlížím.“
Já (v duchu): Rozhlížíš? Jako po výhodných nabídkách nebo po únikovým východu?
Typologie nerozhodnejch
1. Já jen koukám
Tenhle typ má appku otevřenou pořád. Ale odpoví jednou za tři dny a tváří se, že je tam jen kvůli počasí.
2. Mám to komplikovaný
Jasně. V překladu: „Mám kluka, ale nudím se. Možná tě chci. Možná tě chci jen jako náplast. A možná tě chci jen proto, že máš nový fotky.“
3. Chci vztah, ale jen když ty nebudeš chtít mě
Moje oblíbená disciplína. Jakmile projevíš zájem, okamžitě ztrácíš hodnotu. Je to jako být slevněnej rohlík – čerstvej, ale už neatraktivní.
Proč mě to štve (a asi i vás)
Protože ztrácíme čas. Ztrácíme nervy. A hlavně – ztrácíme víru, že existuje někdo, kdo má jasno aspoň v tom, že chce druhýho člověka, ne další emoji do konverzace.
Jako chápu, život je zmatek. Ale základní otázka „Chci někoho, nebo nechci?“ není filozofie. To je jaksi vstupní úroveň. Bez toho se prostě nejde hrát.
Takže?
Já vím, co chci. Chci kluka, co ví, co chce. Když bude mít i hezký oči, budu vděčný. Když bude mít i duši, koupím dort. Když bude chtít mě, tak možná i snídani v posteli. A hlavně: chci někoho, kdo nečeká, že mu to všechno dojde v notifikaci.
A co vy? Víte, co chcete? A víte, že to třeba můžu být právě já?
