aneb jak přežít ve světě, kde se mládí měří v absenci vrásek a rychlost v reakcích na “sup?”
Milý deníčku…
…dnes jsem zabloudil do digitálního Mordoru. V jednu chvíli jsem si jen chtěl dát skleničku vína a projít starý playlisty. O dvě hodiny později jsem měl v mobilu aplikaci, kde je víc svalů než slov, víc zkratek než v účetnictví a víc pasivní agrese než na rodinné oslavě.
Ano. Grindr.
A protože nechci, aby sis tímhle šílenstvím musel projít taky naslepo, tady je můj osobně cynický a životem ošlehaný průvodce.
1. Jak jsem se tam ocitl
Začíná to nenápadně. Dáš si skleničku vína. Možná dvě. Sedíš doma, prázdno v bytě, ticho v mobilu. Instagram ti nabízí reklamy na probiotika, zatímco TikTok už vzdal snahu tě pochopit. A pak tě to napadne – co kdybych… no, jen tak z legrace… zkusil ten Grindr?
Ne že bych nevěděl, co to je. Nejsem úplně mimo. Ale zatímco dřív to byl jen žlutý symbol hříchu, kterému jsem se vyhýbal jako vlašáku z večerky, teď najednou působil jako brána do světa, kde se ještě něco děje. Kde se žije. A tak si ho stáhneš. Přihlásíš se. A ocitneš se v realitě, kde je “věk jen číslo”, pokud to číslo nezačíná čtyřkou. A když jo, tak bys měl alespoň mít abs. Nebo jachtu. Anebo obojí.
2. První otevření: vítej v pekle akronymů
Zmáčkneš tu ikonku. Žlutý svítí jak varování. A pak – nával. Fotky. Torza. Klouby, které ještě nepraskají. Profily, které neříkají skoro nic – a zároveň všechno.
A ty zkratky.
– NPNC – což neznamená, že ten člověk je z New Yorku, maximálně je z New Yorkeru, protože má rád komiksy a necitlivě odmítá city.
– UB2 – ty máš chuť říct, že radši UB40.
– DL, TTM, NSA, DDF, GGG, TOP4TOP, TPR, HR 4 HR – chvíli si připadáš jak při rozluštění nápisu z Rosettské desky.
A “host?” už se ani neptá – rovnou se očekává, že ano, protože jinak proč tam jsi, že jo?
Tvoje generace dělala věci jinak. Chodilo se ven. Psaly se zprávy jako „Ahoj, jak se máš?“. Dneska jsi ve světě, kde i smajlík působí jako slabost a odpověď delší než dvě slova je podezřelá.
3. Profil: výstavka ega, mládí a photoshopu
Tak fajn, jdeme na to. Co tam o sobě napsat? “Normální chlap, 50 let, rád kafe a procházky”? Haha. V tom moři dvacátníků, co si fotí bicepsy na zrcadle a do popisu dávají “no pic no chat”, zníš spíš jako někdo, kdo hledá čtenářský kroužek než postel.
Zkoušíš být upřímný – reakce žádná.
Zkoušíš být tajemný – reakce “pic?”.
Zkoušíš být vtipný – reakce “block”.
Nakonec skončíš u: decentní fotka, věk zamlčíš, do popisu něco jako “jen si píšu” nebo “uvidíme”. A doufáš, že někoho zaujmeš osobností, i když tady se osobnosti nepočítají – jen vzdálenost a počet zářezů na posteli.
4. Rozhovory? Spíš rychlovky.
Tady se nikdo nebaví. Tady se jedná.
– “Sup?”
– “Host?”
– “Stats?”
– “D?”
Odpovědi typu “ahoj” nebo “jak se vede” tě katapultují rovnou do Friendzone, což je na Grindru horší než ban.
A když už se někdo rozepíše, většinou je to pasivně agresivní tiráda o tom, že “nehledá starší”, “jen maskulinní”, “žádné drama” a “v případě zájmu fotku hned”. Jo, a taky nesmíš “smrdět jako táta”. Což tě nutí zamyslet se, jestli si máš dát místo deodorantu parfémy pro teenagery.
Celý ten “chat” připomíná nákup na rohlíku.cz. Vybereš, klikneš, odešleš, spotřebuješ. Emoce se nedoporučují.
5. Zážitky, které tě překvapí (ne nutně příjemně)
Jednou ti napíše kluk, co má v popisku “no daddies”, ale jakmile mu pošleš fotku, reaguje: “Ah, daddy 😏”.
Ty si na chvíli připadáš sexy. Ale jen do té doby, než pochopíš, že to znamená: “Zveš? Platíš? Řídíš?”
Daddy totiž není sexy chlap v letech. Daddy je bankomat s autem. A pokud nemáš ani jedno, nejsi daddy, ale dusty.
Nebo když tě někdo označí za “cute mature” – chvíli tě to potěší, než si uvědomíš, že to je totéž jako “dobře vypadající pamětník”.
A pak jsou tu ty schůzky, co vlastně nejsou schůzky. Jsou to teleportace do bytu, kde se neříká ani “čau”. Prostě udělej, co máš, a běž. U dveří ti neřeknou “na shledanou”, ale spíš “někdy zas”.
6. Co si z toho odnáším
Tak za prvé – žiju.
Sice ne tak, jak bych si to představoval ve dvaceti, ale pořád dýchám, zvládnu napsat „sup?“ bez autokorekce a chápu, co znamená “NSA” (i když bych si občas radši pustil detektivku s touto zkratkou v názvu).
Zadruhé – nezemřel jsem na stud. Ano, stáhnout si Grindr po padesátce je trochu jako jít na maturitní večírek třicet let po škole a doufat, že tě někdo pozve na parket. Ale překvapivě – někdy tě fakt někdo pozve. Možná jen proto, že jsi blízko a máš doma víno, ale to se nepočítá.
A zatřetí – možná jsem si tam nikoho nenašel. Ale získal jsem spoustu cenných zkušeností:
– Naučil jsem se reagovat na “d?” bez paniky.
– Už vím, že “discreet” neznamená, že někdo umí šeptat.
– A především – poznal jsem, že ve světě, kde se všechno točí kolem mládí, je moje největší výhoda to, že už si s ničím nemusím hrát. (Kromě hranic, samozřejmě.)
Takže jo. Grindr je divnej. Je to digitální tržiště, kde se místo jablek nabízejí pozice. Ale když to vezmu kolem a kolem – bylo to zábavný. A aspoň jsem měl o čem psát blog.
A to se počítá.