Trochu se mi otočil svět naruby, když jsem all of the sudden znova sám.
Ne že bych to nečekal, ale stejně – najednou je tu moc prostoru, moc času a hlavně moc ticha. A ticho je svině. Nenápadné, ale agresivní. Napřed se tváří jako klid, ale pak si všimnete, že na vás vlastně řve. Když jste najednou sám v bytě, kde dřív byli dva, zjistíte, že ticho není prázdno – je to prostor plný ozvěn. Věty, které už nikdo neřekne. Kroky, které už nikdo neudělá. A tak hledáte, jak to zaplnit.
Někdo to řeší sportem, někdo si najde novou známost, někdo uteče do práce. A já? Já jsem šel postupně. Napřed jsem se stal fanatickým minimalistou, pak jsem se pokoušel vykuřovat démony vonnými svíčkami, následovala fáze totálního chaosu… a teď, teď jsem Martha Stuart. Peču jak o život a začínám podezírat sám sebe, že ten chleba možná kynout nepotřebuje – to já se snažím nějak dokynout život.
Období Marie Kondo. To byla první fáze. Vyhodit všechno, co nevyvolává radost. Hlavně ať je pořádek, žádné zbytečnosti, ať se byt pročistí a energie zase proudí.
Zimní bunda ve mně nebudila lásku, soucit, ba ani špetku euforie. Tak letěla z domu. Jak by se mi kurva v prosinci hodila. A tak jsem si místo ní oblíkl tři svetry a při čekání na tramvaj jsem si zopakoval dějiny Napoleonova tažení do Ruska – konkrétně tu část o omrzlinách. Děda říkal, že frajeřina zebe a měl… recht.
Období vonných svíček a esenciálních olejů. Nastoupilo plynule po období vyhazování věcí, když jsem si řekl, že teď, když mám doma čistý prostor, bych ho měl harmonizovat. Takže svíčky. Hodně svíček. Každý večer jsem zapaloval vanilkovou, protože měla vonět útulně, levandulovou, protože měla zklidnit mysl, a ještě eukalyptovou, protože jsem někde četl, že čistí vzduch a energii.
Výsledkem bylo, že můj byt voněl jako mix parfumerie a nemocnice, a já se po týdnu budil se svíravým pocitem v krku, protože jsem si vytvořil vlastní plynovou komoru. Není nad nemocniční vůni lyzolu.
Období letargie. V jednu chvíli už jsem neměl co vyhazovat ani zapalovat, a tak jsem se prostě přestal snažit. Sledoval jsem pořady o úklidu a vaření, zatímco kolem mě rostl bordel jak v zázemí cirkusu. Byl jsem fascinovaný lidmi, kteří dokážou během pěti minut nakrájet zeleninu na dokonale stejné kostičky, s úsměvem se otočit na kameru a říct: „A teď necháme chléb krásně nakynout, což bude trvat asi hodinku.“
Objevila se Martha Stuart
Líbí se mi, jak to mají v mističkách. Všechno předem nakrájené, přesně odměřené, čisté. Žádný chaos, žádné spontánní „sakra, došel mi prášek do pečiva“ uprostřed receptu. Jenom precizní pořádek. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím taky.
A tak jsem začal péct. Nejprve chleba. Hlavní zjištění je, že už chápu, proč ženy až do 19. století nechodily do práce. Neměly prostě čas. Je to projekt na dva dny. Další zjištění je, že těsto na chleba je nejlepší lepidlo, co jsem zatím viděl. Všeho se pevně drží, myčka si s ním neporadí.
Poslední zjištění je, že měřit to přesně na váze nemá cenu, protože když jsem viděl potom na videu ty ženy, co to pekly a házely to tam od oka a výsledek měly lepší než já, tak jsem se na to mohl taky vyprdnout.
Když se člověk pustí do pečení, měl by mít plán, co s tím pak bude dělat. Chleba není jídlo. Chleba je závazek. Chleba je životní styl. Jakmile začnete, jste otrok. Protože kvásek nesmí chcípnout. Jakmile ho jednou máte, pekárenská manufaktura už se nezastaví.
Já vlastně chleba skoro nejím. Teď mám mrazák plný bochníků a peču dál, protože co když se kvásek urazí a umře?
A rezultát? Už se těším na svoje další období. Snad bude klidnější.
Napsat komentář